DASHA Sobková

Dasha - Asi jsem divná zpěvačka


Jako bezmála ještě dítě vzala přes vítězství na Zlíntalentu útokem pražskou muzikálovou scénu. Dnes vedle muzikálového zpěvu koncertuje, zpívá vokály, je vidět i v televizi. Je to jen řádné album, co této zpěvačce schází k průniku na špičku pop-music?

Nevím, jak vám mám říkat. Když jsme v INSTINKTU prozradili pravé jméno Radůzy, silně ji to rozhořčilo. Slečno Sobková? Můžu?
Klidně, můžete. Jak chcete. Já příjmení netajím.

Netajíte? Mně se zdá, že spíš ano.
To není tajení. Jen ho nepoužívám. Na počátku byla korespondence se známými ze Spojených států, kteří mě psali právě takhle, Dasha, a pubertální nápad, že je to docela pěkná hříčka, takhle si zkrátit jméno. Dnes bych se na to dívala možná jinak, ale už s tímhle jménem pár let funguju, tak by asi nebylo moudré to teď měnit.

Nelitujete toho, co by existencialista mohl považovat až za ztrátu identity?
Vůbec ne. Přijala jsem to jméno za své, a abych to stvrdila, mám ho dokonce dnes už i vírech.

Vy máte občanku na jméno Dasha?
To ne, ale mám tam s příjmením obě křestní jména, Dagmar i Dasha.

Lidé vám říkají Dasho, nebo Dášo?
Jak kdo. Každopádně se za žádnou z těch verzí na nikoho nezlobím. Ostatně jsem k vycvičená, protože můj tatínek mi v podstatě nikdy neříkal mým vlastním jménem a vymýšlel si různá bláznivá. Dlouho mi například říkal „paní Konvalinková". Teď mi posledních deset let říká „Kačenko". I v přítomnosti neznámých lidí, kteří si tím pádem nejspíš myslí, že se jmenuji Kateřina.

Tatínek je muzikant?
Tatínek byl skvělý trumpetista. Jsem na něj hodně hrdá. Když tu a tam přijede do Prahy, místní trumpetisti jako Václav Týfa nebo Mirek Surka ho znají a rádi ho vidí. Tehdy v mládí měl našlápnuto na to, aby udělal podobnou kariéru jako oni. Jenže střízlivě usoudil, že na rozháraný muzikantský život nemá, taky chtěl živit rodinu, a tak dal přednost takříkajíc normálnímu životu. Dnes je mu sedmdesát let, a když jde do hospody na pivko, vytáhne trumpetu a zahraje. Muziku si nechal už jen jako koníčka.

Co hrával?
Miluje swing, ten je pro něho nejvíc. Ale jinak samozřejmě prošel i dechovkou..., kterou pochopitelně protáhl i mě.

Vy s dechovkou?
Začínala jsem zpívat s velkým dechovým orchestrem ve Zlíně. Ale nezpívala jsem vyložené dechovky, protože ten orchestr měl i jiný repertoár.

Změna jména tedy nebyl promyšlený krok na cestě do showbyznysu?
Kdepak! Co může dvanáctiletá holka podnikat za promyšlené kroky? A když jsem pak začala zpívat, říkala jsem si jen: Když se Sting jmenuje jedním jménem, proč bych nemohla i já? Stinga jsem měla hodně ráda, takže jsem se jím nechala inspirovat i v tomhle.

Ani rodiče nejsou smutní, že dnes, kdy už jste známá, nenesete do světel ramp jejich jméno? Možná by se rádi pochlubili, ale takhle jim nikdo nemusí věřit.
Stručně řečeno: ne. Přistupuje k tomu skutečnost, že nemám tátovo příjmení, nýbrž mám jméno po mamince, která už byla jednou vdaná. Ne, opravdu to nikoho netrápí. Koneckonců se taky můžu jednou vdát a pak příjmení změním. Vé chvíli budu mít takovou malou výhodu.

To máte dobře vymyšlené.
Vůbec ne. To je opět náhoda, jako snad všechno v mém životě.

Od dvanácti zpíváte a dnes jste zpěvačkou. Jakápak tedy náhoda?
Právě že ano. Ve zpěvu jsem si nikdy nevěřila. A chtěla jsem být houslistkou. Učila jsem se na housle a teprve průběžně jsem poznávala, jaká je cvičení na housle dřina. Oproti zpívání, o kterém mě někteří přesvědčovali, že mi taky docela jde. Takže jsem housle někdy ve třinácti odložila.

No dobrá, tak jsem se vé kariérní promyšlenosti netrefil o rok.
Zase ale hrála roli náhoda. Ve třinácti mě kamarádi přihlásili do televizní soutěže Talentárium. Vyhrála jsem ji. Začala jsem si tedy říkat, že by to snad šlo. Nejsem ale ten člověk, který, co si usmyslí, k tomu směřuje svou pevnou vůlí. Mě k tomu musí kdekdo a kdeco dostrkat.

Pomyslela jste ve věku, kdy se o tom rozhoduje, na jakási zadní vrátka k serióznější profesi?
Na základní škole jsem se učila jazyky, pak jsem udělala přijímací zkoušky na střední hotelovou školu do Rakouska. I rodiče tehdy měli vidinu, abych vypadla někam do zahraničí, protože v polovině devadesátých let to bylo o poznání větší terno než dnes. Jenže jsem zároveň udělala úspěšně i zkoušky na konzervatoř a náhle jsem měla dilema, kam jít dál, a hodně málo času na jeho promyšlené vyřešení.

Praha, nebo Rakousko? Nemusím hádat, co zvítězilo?
Usoudila jsem, že mě zpívání opravdu baví. Takže jsem vystudovala obor populární zpěv u Lídy Nopové. Ona byla jedním z motorů, které mě poháněly.

Kdybyste začínala o nějakých patnáct let později, šla byste v roce 2009 do SuperStar?
Kdybych byla dnešní dítě..., protože tam jsou dnes opravdu děti..., byla bych asi přiměřeně dravější, tak, jako jsou draví oni. Kdybych k tomu na to měla i náturu, tak proč ne? To bych ale neměla dnešní zkušenosti, díky kterým tu soutěž vidím především jako vyplnění vysílacího času, a nemyslím si, že by je jako zpěváky mohla k něčemu posunout. Protože je těžké zůstat na výsluní déle než po dobu trvání SuperStar, najít náležitý tvůrčí tým a udržet se. To se možná podařilo vítězům prvního ročníku.

Jaké vzpomínky máte na Zlíntalent, což byla další vaše kariérní meta?
Předešlu, že dodnes nemám ráda žádné soutěže ani konkurzy. Zlíntalent přišel rok po Talentáriu, bylo mi čtrnáct a byla jsem hrozně vyklepaná. Nedávno jsem viděla video ze svého vystoupení tam. Nechápu, jak jsem mohla vyhrát. Stydlivě jsem stála, zpívala, vlasy přes obličej. To by dnes nemělo šanci. Ale celkově vzpomínám na Zlíntalent ráda jako na odrazový můstek.

Krátce nato jste vzala útokem Prahu, nepletu-li se?
Firma, která soutěž pořádala a dodnes pořádá, si mě vzala do péče. Dokonce i desku mi tehdy vydala. Dnes bych se o ní raději nezmiňovala, protože jsem neměla sebemenší slovo ve výběru hudby či textů. Nicméně tehdy pro mě měla význam. První studiová zkušenost a také možnost se tu prezentovat, jakýsi druh vizitky.

SuperStar, Zlíntalent, další soutěže, které v zásadě nemáte ráda... Nemáte pocit, že jen zmnožují průměr, kterého tu máme habaděj? Ostatně, aniž bych byl zlý, i vy jste toho jistým dokladem. Do zpěvácké extraligy vás zlínské vítězství nevystřelilo.
SuperStar je unikátní v tom, že je spojena s reklamou, která účastníka nějakou dobu udrží na výsluní, umožní mu další půlrok jezdit, zpívat a k tomu si příslušně vydělat. Myslím si ale, že téhle zemi především chybí příliv kreativity. Přinejmenším já na tento nedostatek narážím už dlouhé roky. Scházejí osobnosti, které by přinášely něco nového. Nevím, jak je to v jiných uměleckých oborech, ale v muzice je to citelné. Rovněž nevím, je-li to celosvětový, nebo jen náš lokální jev.

Mám to chápat i jako určitou sebekritiku?
Určitě. Moc ráda bych přišla s gejzírem nápadů, ale je prázdno. Snad o něco lépe jsou na tom kapely, které mají víc hlav na vymýšlení, ale sólový zpěvák to nemá snadné. Nechci to svádět na druhé, ale nezapomeňme, že za světovými interprety vždycky stál někdo ještě kreativnější než oni. Kdoví, kde by byl Michael Jackson bez Quincyho Jonese.

Vy máte jednoho takového malého tuzemského Quincyho Jonese přímo doma. Jmenuje se Martin Kumžák a je to váš partner. V čem je tedy problém?
S Martinem samozřejmě spolupracujeme, zpívám s jeho kapelou, například ve Stardance, kde ale šlo o převzatý materiál. On si dělá své, já rovněž a jeden se druhému do práce nepleteme. Je velice šikovný, vnímavý, citlivý hudebník, ale na kýžené hudební splynutí zatím nedošlo. Kdekdo mi říká „máš doma muzikanta, tak v čem je problém?" a netuší, že tak jednoduché to není.

Takže je už jasnější, proč po vaší první, nezralé desce druhá už nepřišla. Tady je nejspíš příčina.
Určitě to není mou laxností nebo leností. Desku, která by byla jakýmsi mým profilem, bych opravdu chtěla. Zatím se prezentuju převážně živým zpíváním, protože nahrávek mám opravdu málo. Ale rozhodně ne za každou cenu. Nechci udělat další řadové album s hudbou, která už tu byla. Nepřijdu sice nejspíš s něčím převratným, ale přinejmenším chci udělat desku podle svých představ. Jsem smířená s tím, že to potrvá, možná k tomu nedojde nikdy, ale uspěchat to nemíním.

Potrvá? Ono už to trvá. A léta běží...
To je pravda, ale na druhé straně právě věk v tom hraje i pozitivní roli. Cítím, že mě posouvá v myšlení dál. Možná tedy natočím desku jako stará paní, která už bude přesně vědět, co a o čem zpívá, a bude to deska podle jejích zralých představ.

Dnes přece není nic snadnějšího než vydat album. Naflákat na ně věci, které už máte ozpívané, a je to.
Proč bych to měla dělat?

Abyste se slyšela v rádiu. Abyste měla desku v regálu v Bontonlandu.
Tak to ať tam radši není.

Opět, aniž bych se vás chtěl dotknout, a spíš s obdivem musím říct, že od výhonku Zlíntalentu, který pár let po vás vypěstoval například slečnu Poulíčkovou, bych tak zodpovědný přístup neočekával.
Zpěvačka bez cédečka? To je nějaký divný... I tohle tu a tam zaslechnu. Tak jsem asi divná zpěvačka. Zpívám naživo, v divadle, funguju, a to je pro mě hlavní. Máte samozřejmě pravdu, že vydat dnes desku není žádný problém. Sama jsem takových nabídek pár měla. Jenže kupříkladu v jedné nejmenované firmě mi řekli, že jim ve spektru žánrů zrovna schází dance a že tedy ode mě očekávají taneční album. Tak jsem jim hezky poděkovala.

Zjevně víte, co nechcete. Víte taky tak dobře, co chcete?
No...

Víte, jak by ono vysněné album mělo vypadat?
Zase spíš vím, jak by vypadat nemělo. Nemělo by být naplněné nesčetněkrát přezpívanými, osvědčenými hity. A když už by tam nějaký byl, pak vímavé, nečekané úpravě.

Který například?
Těch by bylo! Víte, já jsem taková polystylová, už proto, že jsem prošla pořadem Stardance, který neměl stylové hranice, jsem pronikla i do hudby, ke které jsem neměla přílišný vztah. Například do country. Zjistila jsem, že je to v zásadě velmi pozitivní hudba. Tak proč ne?

Takže natočíte country album s KTO?
Tak to jistě ne. Jen jsem tím chtěla naznačit, že nemá smysl se jí zavírat. Těžiště mých preferencí je v černé hudbě, ve starém rhythm & blues od Arethy Franklin až k Jacksonovi.

Jste spokojena se svou momentální pozicí v profesi, na scéně zdejší pop-music?
Zrovna nedávno jsem nad touhle otázkou přemýšlela a povídala si na to téma sí Naďou Wepperovou, která se mnou zpívala ve Stardance a teď jako vokalistka i v Duetech. Shodly jsme se na tom, že jsme v zásadě spokojené.

Z čeho to vaše uspokojení pramení?
Nejvíc z mé práce. Zpívám vokály, zpívám i sólově, s kapelami, když je dostatečný rozpočet, nebo na half-playback. Hraju a zpívám v muzikálech, divadlo, které mě baví. Je to široký záběr, a to mě uspokojuje. Kdybych měla jenom hrát v muzikálech nebo hrát jen s jednou kapelou, asi bych tak spokojená nebyla. Naďa k tomu ještě učí zpěv, což je činnost, bez které se zatím obejdu, protože se na ni necítím. Ale jednou možná přijde i to. Jsem tedy spokojená a nepotřebuju k tomu slávu ani peníze.

Vám nevadí, že jste v nejednom z těch případů jako by jenom druhá? Vokály...
... kterým někdo říká i křoví a považuje to za snadnou záležitost, což je omyl. Není to jednoduchá věc, každý ji dělat nedokáže - jednak už povahově, ale je k tomu zapotřebí mít i vyvinuté harmonické myšlení. Zpívám navíc převážně s těmi, kterých si vážím, především už deset let s Karlem Gottem, což je pro mě velká osobnost, ať si říká, kdo chce co chce.

Alternujete Lucii Bílou v Carmen, na což se dá hledět ze dvou úhlů: jako na čest, či jako potupu. Který je vám bližší?
Možná máte pravdu, že je to půl na půl. Diváci budou vždycky srovnávat a Lucie Bílá je prostě Lucie Bílá. Tak ji lidi milujou, proto na ni chodí, proto vyprodává divadlo. A je to tak v pořádku. Na mně je, abych obhájila, že alternace za nepřítomnou Lucii Bílou ještě nemusí znamenat zklamání.

Daří se?
Je to těžké. Stává se, jak vím z doslechu, že někteří diváci jsou rozčarovaní, když si ve foyeru přečtou, že ten večer zpívá „ta Dasha". Ale já se do toho boje pouštím ráda. O to větší mám pak radost, když po představení odchází alespoň určité procento diváků s dobrým pocitem. Jak mi řekla nedávno moje kamarádka: „Nejsi pětikilo, aby tě měl rád každý..." Jsem spokojená, protože je to krásná muzika s živým, velkým orchestrem. Navíc, mohla bych přece taky zpívat sice ve stejném muzikálu, ale jako poslední sboristka v company.

Spekulativní otázka na závěr: Myslíte si, že dřív získáte cenu Anděl, nebo se vyšplháte do top 5 Českého slavíka?
Přiznám se, že tyhle soutěže natolik nesleduju, abych věděla přesně, jaký je mezi nimi rozdíl.

Slavík je ocenění publika, kdežto Anděl je cena kritiky a odborné veřejnosti.
Už vím, Akademie populární hudby. Kdežto Slavík se dává těm, kteří jsou v daném roce pro publikum známější, že? Natolik mediálně vděčná, aby o mně věděla nejširší veřejnost, zřejmě nikdy nebudu, takže spíš Anděl. Nemluvě o tom, že jako odezva mé práce by mě taková cena těšila víc.

31.12.2009, Instinkt č.. 52/09, autor: Roman Lipčík